Prosinec 2007

Proč si mi lhhal?

30. prosince 2007 v 16:16 Basnicky
Proc si mi lhal?
Copak ses me bal?
Takhle uz to nepujde dal,
tohle neni maskarni bal!
Milujes prece jinou
tak proc si byl se mnou?
Sliboval si mi lasku vecnou
ja si myslela ze bude nekonecnou.
zklamal si me prilis brzy
ani nevis jak me to mrzi.
Ja se budu trapit dal,
ale ty ted jdi a mej ji rad!

Sebeposkozovani

27. prosince 2007 v 11:15
Sebepozkozovani co si o tom myslim uz vite.Asi si rikate proc to vlastne sem pisu.Prozila jsem si to.vytahli me z toho super lidi ale zase mam takovy obdobi ze mam strach ze dotoho spadnu zase :-( bojim se toho ze to tu bude zase a tentokrat nebude cesty zpet.... rozmyslete si jesti si timto chcete projit jednou zacnete a vzpominky a jizvy jak na dusi tak na tele ve vas zustanou naporad......je to jako droga jednou ji zkusite a pak ji musite porad a poradu nekoho to zacina samotou
jako kdyby kolem nej nikdo nebyl jen sama pustina aspon on to tak vnima nekomu to muze zpusobit nestastna laska....
a nekomu problemy v rodine, hadky, .......a uz to zacina chcete si neco udelat tu vnitrni bolest prerusit a radsi citit tu bolest na svem tele vezme te spendlik coz je jeste dobra varianta horsi je kdyz uz si nekdo vezme ziletku
s ziletkou uz to je horsi muzeto dopadnou hodne blbe......
najednou je pro vas ziletka jako nejlepsi kamaradka bez ni to proste nejde nekdo se s ni styka kazdy den nekdo obden,jednou za tyden........postupne ji budete chtit vidat cim dal casteji a casteji az se z toho stane zavislost nekdo si najednou rekneme dost uz tohle nechci chci skoncit....uvidi nejake svetlo v budoucnosti
65 kB
muze to byt rodina pratele nebo nova laska ale sami se z toho budete dostavat spatne nekdo to zvladne sam a nekdo k tomu potrebuje rodinu,kamose....myslite si ze je vsechno v poradku jste stastni tak jako nikdy a najednou to prijde zase hadky,rozchod.....vzdame se vsech nadeji a jsme v tom znova chteli by ste kricet ale zda se ze vas nikdo neslysi na vsechny strany volate o pomoc ale nikdo si vas nevsima......nekdo ano?Mozna se boji postavit ostatnim ?ale to vam nepomuze jste na to zase sami.Vase prosby o pomoc nikdo neslysi
a uz je to tu zase samota
bezmoc,strach a deprese
11 kB
ptate se proc?proc zrovna vy?Copak neexistuje clovek ktery vam dokaze pomoct ktery .......
malo takovych lidi je ale .....preci se nekdo takovej najde i kdyz mozna ne hned ......ale preci.....je to tezke ale verte tomu nekdo takovy ve vasem okoli je jen ho musite najit i kdyz ho zrovna nevidite verte ze se jednoho dne opravdu objevi zalezi jenom na vas v nejblizsim okoli toho cloveka kdy se to dozvite a kdy mu budete se snazit pomoct ale nerozmyslejte se dlouho.....mohlo by byt uz pozde

proste pribeh

22. prosince 2007 v 19:28 Pribehy
Jde se jí težko,je celá utahaná,nohy jen tak tak vlácí za sebou...už necítí to co pred tím tu lásku to teplo,ty krásné chvíle co spolu prožily...cítí jen tu bolest tu strašnou bolest co jí z toho všeho zustala!!!S brekem si v duch špitne nééé to já si nezasloužím tolik trápení a bolesti si já nezasloužím...!Prosím kdo je tu,prosím pomozte mi hallóóó volala...ale marne.Hluboko v lesích,kde okraj pole je vzdálen nejmín 10km ji nikdo neslyší.Ach néé já tady nechci umrít tady néé prosím ubreceným,hlasitým hlasem volala!Vypustila všchny síly krácela 10minut bosa po tvrdé kamenité zemi v lese a stále doufala,utápela se v nadejích...jo tady to znám tady je to stejné jak u našeho pole tam je tetina zahrádka...ale bohužel to tak nebylo...nastala 18:hodina a ona si uvedomila,že její nadeje byla opravdu marná.Dovlácela se k nejblžšímu stromu a vydechla!Na chvíly zavrela oci a zasnila se...zdá se jí o tom co práve prožila o té hruzi,kterou práve prožila ve snu pred ocima se jí jen leskne stríbrný krížek...náhle se prbudí a vykrikne:kde je ten kríž...rozhlédne se a nikdo nikde...zase ulehne a premýšlí jen nad tím co to melo znamenat...samý kríž,kríž,kríž....najednou se jí všechno vybaví a promluví si do srdce...Bože kde je ten kríž?Kde jsem ho ztratila..?!,je to tady nekde v lese nebo u pole,nebo jsis ho snad vzal ty nebo kde,kde je?Je u toho zlého cloveka?!Jen bušící srdícko slyší,žádnou odpoved,jen srdce!A pak znovu usne...probudí se až ráno,hluboké zpívání ptácku...šumení potucku ji probudilo...nohy mela ovázané lopuchovým listem...proto necítila už takovou velkou bolest...nohy a svaly už ji pomalu ani nebolely...rychle se zoorientovala kde je a vydala se na cestu domu...mela asi pulku cesty za sebou a sedla si u šumivého potucku,mela takovou žízen,že by vypila celou studánku...vydala se dál na cestu...konecne konecne uvidela pole obklopené..obilím,plevelem,kvítkami...jóóó já to zvládla já tu bolest a všechno to prekonala...ješte kousek a jsem doma to snad není možné…porád tomu nemuže uverit.Porád a porád jde po polní ceste,až prijde k jejímu domecku,který leží na kraji mestecka.U kliky svého domku spadla na zem,když v tu chvíly ji nekdo ze zadu zachytil.Pomalu otevrela oci a otocila se…neverila svým ocím.On stál za ní ten clovek kvuli,kterému se tolik trápila ,co kvuli nemu prožila tu noc v lese a tu hroznou bolest…tak ten stál za ní a držel ji za lokty a podpíral ji …vyrvala se mu a rekla,né ty né…ty už na me v živote nešahej,ani nevíš kolik trápení a všeho jsem kvuli tobe prožila…NECH ME,NECH ME vyhrkla!Pomalicku poodhrnula lopuchový list z nožicky a ukázala mu krvavé,znavené,rozbité nohy…Vidíš?!Toto mám tvou vinnou a ty se ješte opovažuješ za mnou prijít?!…VYPADNI…zarvala s brekem a stiskla kliku.On jí rekl né,pockej,musím s tebou mluvit,Jana odhrkla,ale mi už nemáme o cem mluvit,vcera už jsme si všechno rekly,a vzájemne jsme si tím ublížily…nechciaby tak dopadl i tento rozhovor…JÁ NECHCI CHÁPEŠ NECHCI a ted vypadni!Petr sklopil výcka,malá slzicka mu sjela po tvári,on se otocil a odešel,pomalu zlehýnka krácel po polní ceste nahoru k lesu.Jana se též otocila a rozbehla se do domku,lehla si na postel a hrozne se rozplakala.Asi po pul hodine vstala,a šla se osprchovat!Ve sprše:Jakoby ze sebe spláchla všechnu tu bolest,to trápení a násilý!Rozhodla se Petrovi odpustit,ihned jak se osprchovala,vzala si na sebe cisté šaty a rozbehla se k lesu,u lesa zmírnila krok,po 15 minutách,došla ke studánce,tam si sedla a pila.Náhle zvedla hlavu a uvidela neco co necekala,…Petra,Petr na druhé strane,celý znavený a uplakaný,Jana se za ním rozbehla a padla mu do náruce,Petr si ji pritiskl k telu…Jana mu jen s brekem rekla:Peto promin!Nechci už te nikdy ztratit,na té našé hádce,jsem mela podíl hlavne já,a pak jsem se neprávem urazila a dávala ti vše za vinnu!Jestli mužeš tak mi prosím odpust!Petr jí odpoví:…odpouštím ti a už te nechci nikdy ztratit…mel bych ti neco vrátit,z kapsy vytáhne stríbrný krížek a dal jí ho na krk…díky tomuto krížku,jsem si vlastne uvedomil,jak hrozne te miluju…Jana se usmála a Petra políbila!

Smutny pribeh

22. prosince 2007 v 19:26 Pribehy
Chlapec a dívka jeli na motorce rychlostí pres 120km/h
D: Spomal, nebo sletím!
CH: Ale nesletíš, pevne se me drž!
D:Spomal prosím ,já se bojím
CH: Ne, je to zábava!
D: To teda není , prosím spomal!
Ch: Fajn, tak jo, když mi rekneš že me miluješ.
D: Miluju te, spomal už...
CH: Ted me prosím obejmi, jako by to bylo naposled.
Dívka ho obejme....
D: Spomalíš už konecne?!
CH: Mužeš mi sundat helmu a nasadit si jí?? Prekáží mi...
Druhý den v novinách
Motorka narazila do budovy kvuli selhání brzd. Byli na ní dva lidé, ale jenom jeden prežil.
Pravdou je, že chlapec v pulce kopce zjistilt, že mu vypovedeli brzdy, ale nechtel, aby to jeho prítelkyne vedela. Místo toho chtel, aby mu rekla, že ho opravdu miluje, naposledy ho obejmula a potom jí dal svou helmu, i když vedel, že to znamená jeho smrt, jen kvuli tomu, aby ona mohla žít...

Laska

22. prosince 2007 v 19:26 Pribehy
Tiše sedela v rohu místnosti. Nevnímala bolest cerstvých ran. Nevšímala si pramínku krve, který se rinul pres její oblicej a špinil jí šaty. Možná že byla na bolest zvyklá, nebo jen nemela sílu cokoliv udelat. Za ty roky utrpení už byla zvyklá na všechno. Na bolest i strach. Štiplavý pach krve i slanou chut slz. Pritom nikdy nedokázala ríct dost. Ani jemu, ani své lásce, kterou k nemu chovala. A pritom ho i nenávidela. Za každou ránu, kterou jí dal, za každý slib, který nesplnil, za každé milování, které ji tolik bolelo… Vedel, že jí ubližuje. Stejne tak vedel, že ji neztratí, protože nikdy nedokáže zvítezit nad svou vlastní naivitou. Porád si ríkala, že všechno bude zase dobré, jako to bylo na zacátku, než se kvuli své lásce vzdala všeho, co mela. Ona byla jeho trofej, kterou si ukoristil a myslel si, že je samozrejmostí. Ale nikdy ho nenapadlo, že není trofeje bez vítezství a vítezství bez boje.
Jak tam tak sedela, vzpomnela si na vše co mela. Své prátele, rodinu, práci… Proc se všeho musela vzdát? Odpoved znala, ale nechtela si priznat, že ona je ten slaboch, že se nedokáže postavit, za svou svobodu… Hlavou se jí honily tisíce myšlenek, když v tom uslyšela klíce chrastit v zámku. Prudce se postavila. Zacala se zmatene rozhlížet a neco hledat v pokoji. Ani nevedela co hledá, jednala zkratovite. Když v tom našla malý revolver, který dostala od svého otce, když se stehovala do jiného mesta. Mela jej mít na sebeobranu, a tak jej také hodlala použít. Otevrela krabicku s náboji a tri zandala do zásobníku. Odjistila zbran a vydala se vstríc svému osudu.
Ve dverích spatrila svého milovaného, který už se nadechoval, aby ji mohl privítat zranujícími nadávkami, ale všiml si zbrane v její ruce. Mlcel, jen se jí díval hluboko do ocí. Jeho výraz byl zmatený, ale jakoby do jisté míry ríkal "Chápu to…" Ticho narušilo cvaknutí. To odjistila kohoutek. Zvedla zbran a namírila. Bylo to naposled, co videla svou lásku. Oba plakali. Pres celý dum se ozval hlasitý výstrel. Jedna rána, která ukoncila utrpení. Po tvári jí stekla poslední slza, než se zhroutila k zemi. Ted konecne byla volná. Mohla se po dlouhé dobe zvolna nadechnout a bežet. Bežela co jí síly stacily, až se mohla dotknout toho oslnivého paprsku bílého svetla.

Zamyslete se vzdy mate moznost volby

22. prosince 2007 v 19:25 Pribehy
Zajímavý príbeh, nad tím by se mel každý zamyslet....
BTW: Vždy máš možnost volby....
Michal je ten typ cloveka, kterého rádi potkáváte. Má stále dobrou náladu a umí stále povídat neco pozitivního. Když se ho nekdo zeptá jak se má, obvykle odpoví: "Kdybych se mel jen o chlup lepší, byl by jsem už dvojcata." Vždy umel lidi motivovat. Když mel nekterý kolega špatný den, Michal mu umel vždy ukázat kladnou stránku celé veci.

Byl jsem velmi zvedavý, jak to dokáže. Tak jsem jednoho dne zašel za Michalem a povídám mu: "Jen se nepretvaruj, nemužeš být porád dobre naladený! Jak to deláš?" Michal mi odpovedel: :Každé ráno když vstanu, tak si povím, že mám na výber dve možnosti. Bud budu mít dobrou náladu, nebo .. Si mužu vybrat tu špatnou. A já si vždy vyberu tu dobrou. A vždy když se mi prihodí neco špatného si mužu vybrat, zda budu obetí, nebo ... si mužu vybrat možnost, že se z toho poucím. A já si vždy vyberu tu možnost poucit se z toho. Vždy když nekdo ke mne prijde a stežuje si, mužu si vybrat - bud prijmu jeho neštestí, nebo . si najdu nejakou kladnou stránku života. A já si vybírám vždy tu kladnou stránku života." " Ale to není tak jednoduché!" protestoval jsem. "Ale je." Odpovedel Michal a pokracoval: "Celý život si vybíráme. Když si odmyslíš všechny ty hlouposti kolem, každá situace je volba. A ty si vybíráš, jak reagovat na danou situaci. Ty si vybíráš, jak lidé ovlivnují Tvoji náladu. Ty si vybereš, zda budeš mít dobrou, nebo špatnou náladu.

Jednoduše receno - Ty si vybíráš, jak žiješ svuj život."

Hodne jsme premýšlel o tom, co rekl Michal. Krátce nato jsem odešel pracovat z této firmy a zacal jsme podnikat. I když jsme se již nevideli, casto jsem o nem premýšlel, když jsme si vybíral, jak budu žít svuj život, na místo toho, abych bezhlave reagoval na konkrétní situaci.

Za nekolik let jsem slyšel, že Michal mel vážnou nehodu, když spadl z 20 metrové výšky. Po 18 hodinové operaci a dlouhých týdnech na lužku ho nakonec pustili domu se sdrátovanými zády. Potkal jsem se s ním asi pul roku po této nehode. Když jsem se ho zeptal jak se má, odpovedel: "Kdybych se mel jen o chlup lepší, byl by jsem už dvojcata. Chceš videt moje jizvy?" To jsem odmítl, ale zeptal jsme se ho, co se mu prohnalo hlavou, když tehdy dopadl na zem. "První vec, která mi probehla hlavou byla, že se teším na díte, které mela manželka zanedlouho porodit." odpovedel Michal. :Potom, když jsem ležel na zemi jsem si uvedomil,m že mám dve možnosti: Mohl jsem si vybrat život, nebo . smrt. Tak jsme si vybral život." "A nemel jsi strach? Neztratil jsi vedomí?" ptal jsme se Michala. Michal mi odpovedel: " .. Záchranári byli skvelí. Stále mi opakovali, že to bude dobré. Ale když me privezli do nemocnice a videl jsem hruzu ve tvárích lékaru a sestricek, skutecne jsem se lekl. V jejich ocích jsem cítil: Toto je mrtvý clovek. Uvedomil jsem si, že musím neco udelat." "A co jsi udelal?" ptám se ho. "Ale byla tam velká, nemotorná sestricka, která na mne kricela, jestli nejsme na neco alergický. ANO, odpovedel jsem. Lékari i sestricky zpozorneli a cekali na moji odpoved. Zhluboka jsem se nadechl a zakricel jsem: Na vážné ksichty!" Když se dosmáli, rekl jsem jim: "Rozhodl jsme se, že budu žít. Operujte me jako živého, ne jako mrtvolu!"

Michal prežil nejen díky mistrovství chirurgu, ale i díky svému prístupu k životu. Od neho jsme se naucil, že každý den máme možnost žít naplno. Co prožíváš, to chceš. Není duležité co se deje, ale jak to clovek prijímá - to rozhoduje o všem. Proto se netrap, co bude zítra, zítrejšek se o sebe postará sám. Každý den je dost starostí i bez toho. Krome toho, dnes je den, kvuli kterému jsi se trápil již vcera

Cerna streda

22. prosince 2007 v 19:24 Pribehy
Streda,ráno jako každé jiné.Až na tu vcerejší zbytecnou hádku.Proc mi to jen máma udelala?Vždyt jsem za to nemohla.Autobus jel drív a já ho nedobehla,proto jsem se vrátila až po pulnoci.Zítra mi bude osmnáct,nejsem malý díte!Ale nemužu se hádat s mámou,od té doby, co nás táta opustil má jen me.Mela jsem jí zavolat.Až prijdu ze školy omluvím se jí.Ted už musím jít.
Kamarád slíbil,že me do školy hodí autem.Popadnu tašku,klíce ze stolu a zamykám na dva západy,už slyším jak Petr troubí pred domem.Sebehnu schody a poslední tri seskocím,tak tak jsem to ustála.Dobehnu k autu a s úsmevem se posadím na místo vedle Petra. "Ahojky Péto.Díky za odvoz,alespon jsem si mohla prispat."U školy jsme za necelou pul hodinu,takže se ani nemá cenu pripoutat..Petr pouští nahlas rádio a já si zacínám zpívat "Please forgive me…," krásná písnicka od Bryana Adamse,v prekladu to znamená prosím odpust mi.Znovu si vzpomenu na mamku.Petr po mne koukne, potom zase na cestu a opatrne se zeptá:"Co se stalo?" "Ale nic.."odpovím,pak se ale už neudržím,musím se sverit. "Pohádala jsem se s mamkou.Prišla jsem domu pozdeji,než jsem mela.Je mi to ted líto.Musím to nejak napravit." "Kup jí kytku.Vždyt si ríkal,že má ráda karafiáty a vyrob nejaké prání s omluvou" napadlo hned Petra. "Prijedu pro tebe po škole a stavíme se v kvetinárství."
Už zastavujeme pred velkou šedou budovou naší Obchodní akademie,kterou studuji již tretím rokem."Dík za odvoz.tak ve dve tady." Vejdu do trídy,holky už sedí na lavicích a povídají si o vcerejší diskotéce.Na to dnes nemám náladu.Sednu si na své místo a z tašky vytáhnu ctvrtky,které jsem si prinesla na výtvarnou výchovu. Zacínám vystrihovat prání do srdícka a psát dovnitr omluvu.Ucitelka pomalým krokem vchází do trídy.Schovávám prání od lavice.Celý den se neuveritelne vlece,na ucení se moc nesoustredím.Už aby byli dve! "Crrrr!!" Konecne.Ten vysvobozující zvuk zvonku.Letím,at už jsem pryc.
Petr pred školou ješte není.Sedám si na zábradlí a koukám smerem,odkud vždy prijíždí.Už se blíží.Zastavuje prede mnou a já otevírám dvere auta.Batoh si dávám na klín a pohodlne se usadím na místo spolujezdce.Jedem ke kvetinárství paní Hájkové,má ty nekrásnejší kvetiny v celém meste.Vybírám karafiáty všemožných barev a nechávám si je uvázat do kytice.Doprostred kytice umistuji pránícko a spokojene se vracím do auta.
"Chci být doma drív než mamka"reknu Petrovi, "má prijít ve tri." Koukám na tachometr,jedeme rychleji než obvykle,ale nevadí mi to,vím že Petr je dobrý ridic.Náš dum je za mestem,vede k nemu silnice z kopce a dole je prudší zatácka."Pozor!"Poslední,co si pamatuji je ta mastná skvrna na silnici, skrípot brzd,ten sloup s lampou pred námi.Neubrzdil to.Je konec.Promin mami.Nevím proc,nechtela jsem,aby to takhle dopadlo.Kdybych se pripoutala nemusel by dnes na míste nehody stát náhrobek s mým jménem.Petr byl pripoutaný a zachránili ho.Štestí se nekdy musí pomoct,ted už bych to vedela,ale je pozde.Už to nenapravím.Mám te ráda mami,ale už nikdy ti to nereknu,možná se spolu zase jednou sejdeme,vždy když uvidíš karafiáty vzpomen si na me. Je to moje chyba,mela jsem se ti omluvit ráno.Mela jsem ti zavolat.Nebo ti alespon nechat doma vzkaz.Tady máš moje prání,doufám že se k tobe dostane a odpustíš mi. "Please forgive me"…ta písnicka mi znela v uších tesne pred tou osudnou nehodou.Myslela jsem si,že jsem velká holka,ale mýlila jsem se…