Červenec 2007

Vivian a neco malo o nem

31. července 2007 v 12:40 Lovex
Jeho cele jmeno jeVivian Sin´Amor .Narodil se 8.9 1981.Kytara a domaci divadlo to jsou jeno nej predmety.A jeho oblibenymi barvami jsou cerna cervena a fialova.Chtel by byt autorem techto dvou pisnicek November Rain a Lux aeterna.Nikdy si nenecha ujit trilogie Pán prstenů, Statečné srdce, Matrix, Moulin Rouge a Doba ledová.Jsou to jeho oblibene filmy.Oblibene piti voda, vodka s baterií
a jeho nej jidlo je Chateaubriand a smažený brambory s houbovou omáčkou.A tohle rika o sobe Někdy žiju ve svým "vlastním snovým světě". Možná jsem trošku stydlivej, ale stará dobrá medicína to napraví.. Bez hudby není život. V některých věcech jsem perfekcionista. Někdy beru tyhle hudební záležitosti až moc vážně =) na pódiu jsem zářící rock'n'rollovej pankáč, co se snaží vypadat jako drsňák."Vivian Sin'Amor" znamená ve španělštině "Žijí bez lásky".A proc zrovna Vivian Sin´Amor Údajně tak žije se svým druhým já bez lásky, dokud ji nenajdou v hudbě.

Theon a neco malo o nem

31. července 2007 v 12:29 Lovex
Jeho cele jmeno je Theon Mcinsane.Narodil jse 26.7 1982 ve znameni lva.Ve skupine zpiva.Jeho nejdulezitejsimy predmety jsou prvni kytara a medvidek.Chtel by byt autorem pisnicky Live Forever od skupiny Queen.Jeho oblibenymi filmy jsou priserky s.r.o a Avain Pakoon.Cerny,bila,cervena a vsechny neonove barvy to jsou Theonovi nejoblibenejsi barvy.Jeho oblibenym pitim neni rozhodne mliko a jako jidlo ma nejradsi herink v neděli ráno a štičí omeleta.O sobe rika ze je tichej dobytek.A proc zrovna Theon? Kdyz pridas na konci e jeto The one

Slzy

27. července 2007 v 21:55 Normální obrázky
tearstearsTears

prilis pozde

27. července 2007 v 14:08 Pribehy
Je sobota rano a Sandra se prave vzbudila uz se tesi na den na ktery se tolik tesila.Cely den budou mit s Tomasem jenom pro sebe.Sejde dolu na snidani a dneska ji ani nevadi ze po ni tata rve protoze se prave ted vratil z hospody a urcite zase prohral.Nemysli na nic jineho nez na Tomase.Dva mesice ho nevidela.Byl za babickou v anglii.Nasnida se a vubec nevnima ze je v kuchyni sama.Oblece se a padi na domluvenej sraz na jejich oblibenem miste v parku.Dojde tam presne nacas.ale Tomas tam jeste nedorazil.Sandra si jako vzdycky rekne,ze prijde jako vzdycky pozde.No konecne uz je tady.Da ji jenom letmou pusu coz je Sandre divne.Jdou spolu,ale Tomas je nejaky divny.Sandra se ho teda zepta co je?Tomas ji odpovi: Vis ja jsem v Anglii mel dost casu na premylseni a zamiloval jsem se do jine holky. Sandra zacne brecet a Tomas ji zacne utesovat.Jenze Sandra breci dal nechce nic slyset.Ten den na ktery se tolik tesila je ted jeji nocni mura.Pta se sama sebe co je na ni spatneho?Ale Tomase se na to nezepta.Tomas ji jenom rekne promin ja uz budu muset jit stejne chces byt asi sama.Nevi kam ma jit a tak jde domu.Tyden ani nevystrcila noho z domu porad je zalezla v pokoji a breci.Jeden den se ale oblekla a sla ven nikomu nerekla kam jde.Ale ona to dobre vedela chce skoncit se svym zivotem naco bude zit kdyz ji Tomas zradil.Jde na vlakove nadrazi a pocka si az pojede vlak.A uz se rozjel ridic uz nestihl zabrzdit.Sandra umira na miste.Vecer vola Tomas Sandre domu chce ji sechno vysvetlit a rict ji ze do anglie nepojede ze miluje jenom ji.Jenomze sandrina mama mu to vsehno rekne.Jde na misto kde byla sandra naposledy ziva pred vlakem.Skoci za ni.Nema pro koho zit ale buhuzel jsi to uvedoiml az prilis pzde ze sandra byla jedina holka kterou opravdu miloval.

Emo diplomek

26. července 2007 v 9:49 Diplomky

Cas nejde vratit zpatky

26. července 2007 v 9:29 Pribehy
Jdu po ulici a najednou uslyším ten tolik známý hlas:"Ahoooj Deny!!" Mé uši se nemýlily.Otočím se a uvidím obličej kluka kvůli kteremu každou noc brečíma kterého tolik miluju.
"A.....Ahoj...." , odpovím trochu zaskočeně.začnem se spolu bavit a nakonec skončíme na lavečce.Nechápu proč za mnou přišel......Až do teto chvíle:"No víš,proč jsem vlastně tady!!Příští tyden odjíždím." Hmm no asi jede někamna prazdniny,pomyslím si.Ale on pokračuje dál...
"S mamou a brachouse stěhujeme do Budějovic k babičce,takže se asi už nidky neuvidime tak jsem se chtěl rozloučit."
COŽE?!?!?!?!To ne!!!To není pravda!!!Nesmí!!!
Nakonec ze sebe dostanu jen:"PROČ...?!?".....A pak nasledovala věta,která mi připadala,jako by mi někdo vrazil nůž do zad....:"Mám tam holku.Víš asi ji miluju a chtěl bych s ní být častěji.Proto odjíždím s mamou jinak bych tu zůstal."
Tak tohle je ta nejhorší noční můra!!Na tohle teda nemám a nevzmůžu se na nic.
"Já vím asi jsme tě překvapil....",pokračuje," ale kdybys ji viděla!Je prostě skvělá,moc si rozumíme,takovou holku jsem prostě nikdy nepotkal.
AUUUUUUU!!!!!Ted jsi mi zasáhl tím ostrým nožem přímo do srdce.Konečně se sebe něco vyklopím:"A.....kdy odjíždíš??"
"Příští tyden v pátej.Jedem vlakem v 9 hodin z nádru."
Mám pocit že omdlím....ne!!Je to jako by jsem už nežila!!ON!!To on zabil i to poslední,co ve mě bylo......
"......je skvělá.....lepší holku neznám......"-jeho slova se mi furt dokola přehrávají v hlavě.
Proč?Proč jen tak neodjel...?Proč za mnou musel přijít a říct mi to...??Cipak on nechápe,že tímto mě zabíjí??
"Tak....hodně štěstí a...měj se krásně....v pátek s eještě uvidíme..."
"Cože?Ty mě přijdeš doprovodit?Jsi mooc moc hodná a tvůj kluk má velky štěstí...!!"
Buuuu...Prosím přestan!!
"Ano přijdu tě doprovodit.Budu před vlakem,tak jak mě uvidíš tak vylaz,ano?Pamatuj si to..."
"Jojo,jasně že budu!!budeš před vlakem....já tě budu stopro vyhližet!"
Rozloučili jsme se a odešli každý jinym směrem.
Dny do toho osudného pátku byli strašné!V halvě mi neznělo nic jinyho,než jeho slova o NÍ!!!!
Jak moc jí závidím!!proč ona a né já?na tuhle otázku mi už asi nikdo neodpoví....Chodila jsem jako tělo bez duše.Vlastně to tak bylo...Prostě všechno co ve mě bylo jsi TY jedinou větou zabil.Ted je jen tělo...a nic víc.

Konečně nastal ten den!!Den,kdy tě vidím naposled.je 8.55 a na nádraži je jediný vlak.Je to vlak.který nás oddělí navždy.A už vidím i ho se svoji rodinou.Oni nastoupí,ale on ještě zůstane venku.Rozhlíží se...Ano,já vím že hledá mě,ale ještě není ten správný čas.Průvodčí ho naháni do vlaku a on se se smutným výrazem ještě jednou podívá kolem...A já jdu dál...Rozběhnu se a po tvářích mi začnou padat slzy.Jsou to mé poslední slzy pro něho.Už nikidy víc pro něj nebudu brečet.NIKDY V ŽIVOTĚ!!!
Otočím se a vidím,že vlak ještě stále stojí."Ještě mám čas",pomyslím si.Stále běžím...tak.Už jsem na místě.A ted jen čekat.ale nebudu čekat moc dlouho,protože slyším z dálky troubeni vlaku.Už jede!!Ted jen čekám až přijede ke mě.Už je celkem blízko...V kapse mám pro něj poslední dopis.Zdalipak si pamatuje na má poslední slova,která jsem mu řekla..?Vlak je stále blíž a blíž.Slyším jak duní koleje...KONEC se blíží...TED!!Vykročím levou nohou a jdu si stoupnout na koleje.Řidič vlaku si mě všimne ale příliš pozdě na o aby vlak ubrzdil....
A já ucítím náraz.Je to velká bolest!!Ale ta co byla v mém srdci byla větší.pak už nic necítím.Má duše poamlu odchází z těla.Ale...jako by se jí nechtělo!!Pořád jsem naživu!za chvili mě donesli na nádraží,kam pak pro mě dorazí sanitka.Vlak mě příliš nezdeformoval a není na mě nepříjemný pohled jinak by mě asi nenesli mezi lidi.....Ale co to!!!ON sedí na lavečce na nádraží a smutně hledí před sebe.Proč není ve vlaku???Nemohl se stihnout tak rychle vrátit a navíc,vlak nesměl nikdo opustit!Tak co dělá tady???A pak se podívá směrem kde ležím já.Když si mě všimne,ihned vyskočí a přiběhne ke mě.Svalí se za mnou na zem a začne mě objímat.Všude je spousta krve....Ještě pořád cítím jeho dotek a slzy,ktere se mu objevili na tvaři.
"PROČ??Proč jsi to udělala???"
"...protože tě miluju...." ale tohle on už neuslyší...
V dálce slyším sanitku...
"Deny proč jsi mě opustila??Já tu zůstal kvůli tobě!!Neodjel jsem,protože jsem si uvědomil,že tebe miluju víc než ji!!Čekal jsem tu na tebe,abyhc ti to mohl říct a my by jsme byli spolu!!Deny!!Nesmíš mě opustit!!PROSÍÍM!!!! "
Neeee!!!!To není možné!!!On nechtěl odjet?!?Zůstal tu!!!Aby jsme mohli být spolu!!On mě miluje!!
Ale už ho ani neslyším...NE!!!Já už nechci zemřít!!ne ted!!
Ale je pozdě...Má duše už jde pomalu pryč z těla...Vidím ho jak mě stale objímá ale já už tam nejsem.Proč jsem nezemřela hned po nárazu??Proč jsem musela ještě žít a vyslechnout si to?Sanitka už přijela.Ale je už příliš pozdě.On jede se mnou.Já nás pořád sleduju.
Pak si konečně všimne dopisu,který mi trčí z kapsy.Na obálce je napsano jeho jmeno.Vidím,jak se mu třepou ruce a z očí se mu valí další slzy.Pomalu ho otevře a čte:

Nikdy jsem nemilovala nikoho tak jako tebe.Byla jsem kvůli tobě strašně neštastná a trapila jsem se moc!!Ale největší bolest pro mě byla,když jsi mi přijel říct,že se stěhuješ za svojí láskou.Vlastně,mrtvá jsme byla už v tu chvíli,co jsi mi to řekl.Asi sis to neuvědomoval,ale bylo to prostě tonejhorší.Pamatuješ si ještě na má poslední slova?Ano,už v tu chvíli jsem věděla co udělám.Prostě ych nemohla žít s vědomím,že tě už nikdy neuvidím a že někoho miluješ.Bud štastný a vzpomínej na mě jen v tom dobrém.
MILUJI TĚ


Položil dopis,podíval se na mě a opět mu vytryskli slzy.
"Ale vždyt já tě taky miluju!!A strašně moc lituju toho,že jsme ti to neřekl dřív!!Ale prostě jsme si to uvědomil až ted!!To já můžu za tvou smrt!!"
Náhle se mu vybavilo....pamautješ si ještě na má posledni slova??.....ano,přijdu tě doprovosit.Budu před vlakem....
On ví,že už nejsem ve svém těle,proto taky,když mu t v sanitce oznámí,ihned chce jít pryč.Vystoupí a běží a běží...na místo,kde jsme se spolu bavili naposled.Proklíná ten den,kdy se za mnou rozhodl přijet!Proklíná všechno,co mi řekl a prosí Boha at vrátí čas!!Nic by se nestalo!!
jenže on si uvědomí,že je příliš pozdě a čas už nikdy nevrátíš....
(autor:Nikinka 007)


Smutny ale pravdivy

25. července 2007 v 13:31 Pribehy
Lukáš.Jméno dítěte,které chtělo být jiné.Chtělo být alespoň trochu samo sebou.Podařilo se mu to,alespoň do té doby než potkal JI.To ona mu zničila jeho štěstí a vlastně i jeho celý život.Začneme od začátku:
Bylo mu 15.V den jeho narozenin nastala u něj veliká změna.Nechtěl být jako ostatní povrchní kluci,se kterými se stýkal každý den.Proto se změnil.Rodičům se to nejdřív nelíbilo,ale pak si zvykli.Ve společnosti to už bylo horší.Každý si myslel,že je gay.. a to jenom proto,že se stal...EMO KID...
Tmavě hnědé vlasy spadající přes oči.. namalované oči,které jen málokdy ukazoval..typické tričko a upnuté kalhoty.. odznaky..pásky.. a náramky z šátků.. a dokončil to botami značky converse..byli červené s modrými kaničkami.Takhle teď tedy vypadal Lukáš.Nestyděl se za své city.Bez problémů je dával najevo a na nic si nehrál.Ale pak potkal ji.Byl zrovna na nějaké párty u kamaráda a ona stála ve druhé partě.Koukali na sebe celou dobu,ale pak se začali bavit.Vyměnili si icq a už to neřešili.Až druhý den ráno,když zapnul počítač a icq se mu objevila prosba o authorizaci si na ní vzpomněl. Ty hluboké až nazelenalé oči měl pořád před sebou.Napsal ji jestli by neměla zájem se sejít.Odpověď byla kladná..
Hned odpoledne ji viděl na houpačce na místním hřišti.Měla to co včera a jemu to vyhovovalo.Takhle to chodilo každý den.Psali si,když nemohli být spolu,ale snažili se být pohromadě co nejdéle.A tak to šlo dva roky.Oběma bylo 17.Chtěl se s ní zase sejít.Vymluvila se,že nemá čas.Bylo mu to divné,ale víc to neřešil a šel se projít sám.Měl rád samotu.. tedy vlastně jen do té doby,než ji potkal.Na okraji města byl lesík,kam chodil nejraději.. bylo tam ticho a klid.Tentokrát ale zaslechl až podezřele známý smích.Šel podle hlasu a uviděl ji s..Karlem.Jeho nejlepším kámošem.Nedělal si ukvapené závěry,nevěděl co tu dělají a možná to ani nechtěl vědět,ale bylo pozdě.Jakmile zaslechl svoje jméno přikrčil se za strom a poslouchal.Věděl,že to není hezké,ale.. musel.Předem se oběma omlouval.,,Mám ho v hrsti.. můžu ho ovládat jak chci.. chová se opravdu jako malé dítě.." ani nedopověděla a oba se rozesmáli.Lukáš se prudce otočil a vyběhl pryč z lesa.Věděl kam půjde.Na okno do jednoho opuštěného domu.Bylo tam krásně..Zapálil si.. a to už dlouho neudělal.
Zklamali ho.. oba.Ale proč?? Co jim udělal tak strašného,že se mu odvděčují takovýmto způsobem??
Nevěděl..a ani o tom nechtěl přemýšlet.Zahleděl se do dáli a potom pod sebe.Neuvědomoval si co dělá a stoupl si na rám.Chystal se skočit,ale na poslední chvíli se zarazil..Vzpomněl si na cigaretu ve své ruce a tak ji típl.Až potom mohl v klidu skočit.Rozloučil se se všemi,které měl tak rád.Se všemi,kteří ho celou dobu podváděli..Odrazil se a skočil.Přímo před auto,které už nestačilo zabrzdit.Byl na místě mrtvý.Zemřel tak mladý,vždyť mu bylo teprve 17. a to kvůli dvěma lidem,na které se vždy spoléhal...Krásný kluk,do kterého by jsme se všechny a možná i všichni zamilovali už tady není vinou těch dvou.. a já je za to do smrti nenávidím...Proč to muselo dopadnout takhle?? Ptám se na tuto otázku každý den minimálně desetkrát,ale odpovědi se mi nedostane..škoda.. už ani nedoufám.. vše je totiž ztraceno..tak neurážejte EMO KIDS.. vždyť jsou to také jenom lidi a ve většině případů mnohem lepší než kdokoliv jiný..

Letni tabor

23. července 2007 v 9:35 Pribehy
Byli dobří přátelé. Viděli se,ale jen jednou do roka. Na letním táboře. Těch 10 dní se snažili využít do poslední minuty,vteřiny. Stále byli spolu. Pořád si měli co říct,skvěle se spolu doplňovali, byli sehraná dvojka.Všichni je měli rádi, patřili mezi oblíbené...
Poslední noc strávili spolu venku pod hvězdnou noční oblohou. Procházeli se a povídali si. Zastavili se uprostřed pole. Bylo chladno a tak ji on obejmul. Krásná chvíle. Oba si přáli,aby nikdy neskončila, ale ani jeden to neřekl nahlas. Báli se porušit to krásné co mezi nimi bylo. Padala hvězda. Oba upřeli pohledy na tu krásu.
,,Přála jsi si něco?''
,,Samozřejmě a ty?''
,,Ano.Snad se to splní...''
,,A co jsi si přál?''
,,To ti nepovím jinak se mi to nesplní a to by byla velká škoda.''
A o trochu pevněji ji obejmul. Začala padat mlha a tak se rozhodli,že půjdou spát. Na schodech se k ní vrátil a dal ji pusu. Sotva se ji dotkl, ale jako by jí projel blesk.
,,Dobrou noc.''
Popřál ji a odešel do svého pokoje.
Tábor skončil. Občas se potkali,ale jen zběžně na pár chvil. Chyběl jeden druhému,ale nepřipouštěli si to.Vždyť to není možné...nebo co se to tedy tu noc stalo?
Jednou ji,ale přišla zpráva...
AHOJ!JAK SE MAS?MOC RAD BYCH TE ZASE VIDEL...
Ani nevěděla proč, ale srdíčko jí zaplesalo radostí. Nechtěla si přiznat, ale ten její kamarád ji chyběl čím dál víc. A hlavně jeho objetí...
AHOJ,CELKEM DOBRE TAKY BYCH TE CHTELA VIDET...
Odeslala zprávu a s napětím čekala na odpověď.
NEVIM CO SE TO STALO,ALE PROSTE TI MUSIM NECO RICT...
Celá se chvěla a čekala co se dál stane,co ji chce říct? Potěší jí to, a nebo zlomí srdíčko?
A CO?MUZES MI TO PROSIM RICT.NETRAP ME PROSIM...
Poslala zprávičku a čekala na odpověď..
On mezitím kráčel po ulici a měl plnou hlavu jenom ji. Nevěděl jak to napsat, že mu schází čím dál víc, že každý večer před spaním myslí na ten poslední večer. Na večer kdy padala hvězda a on si přál, aby se jednou odhodlal a řekl ji co cítí. Bezmyšlenkovitě kráčel po ulici a ťukal do mobilu ty nejkrásnější slovíčka. Blížil se k přechodu a nezvedl svoje krásné oči, v kterých se ona vždy topila. Zmáčkl odeslat. Byla to poslední věc co udělal...
Ona čekala a dočkala se.
ODPUST MI, JSEM HLUPAK, ZE JSEM TO NEUDELAL DRIV. TOLIK CASU JSME ZTRATILI... STALE NA TEBE MYSLIM. ZJISTIL JSEM, ZE BEZ TVEHO OBJETI NEMUZU BYT. STALE MI SCHAZIS. ZAMILOVAL JSEM SE...DO TEBE.


Autonehoda

22. července 2007 v 20:06 Pribehy
Šla jsem na párty,
< a pamatuji si, co jsi řekla.
< Řekla jsi mi, abych nepila, mami.
< Tak jsem si místo toho dala sprite.
< Byla jsem na sebe hrdá,
< jak jsi řekla, že budu.
< Tak jsem nepila a řídila.
< Kamarádi si mysleli, že můžu.
< Zvolila jsem si správně
< a rada od tebe byla správná.
< Párty skončila
< a lidi se rozešli.
< Nastoupila jsem do auta,
< jistá, že se dostanu domu celá.
< Nikdy jsem nevěděla, co přijde, mami.
< Něco, co jsem necekala.
< Ted ležím na chodníku
< a slyším policajta, jak říká,
< ten, co zapříčinil tu nehodu, byl opilý.
< Mami, jeho hlas zní, tak hrozne daleko.
< Moje krev je všude kolem mně
< a zkouším neplakat.
< Slyším doktora, jak říká,
< to děvče umírá.
< Jsem si jistá, že ten chlapík nemel ani tušení,
< když lítal vysoko,
< protože si vybral pít a jezdit.
< Ted musím umřít.
< Tak proč to lidé dělají, mami,
< když vědí, že to ničí jejich životy?
< A teď bolest zabíjí mě
< jak sto bodajících nožů.
< Vzkaž sestře, aby se nebála, mami.
< Vzkaž tátovi, aby byl statečný.
< A až přijdu do nebe,
< napište Daddys Girl na můj hrob.
< Někdo mu mohl říct,
< že není správné pít a jezdit.
< Možná jeho rodiče mohli.
< A já bych byla naživu.
< Můj dech se krátí, mami.
< Vážně se začínám bát.
< Toto jsou moje poslední chvíle
< a já nejsem připravená.
< Předu si, abys mě mohla držet, mami,
< zatímco tu ležím a umírám.
< Chtěla bych ti říct Mám tě ráda, mami!
< Takže mám tě ráda a SBOHEM

Nocni telefon

22. července 2007 v 19:59 Pribehy
Tiché zvonení mobilu se tlumene ozvalo do tmy. Jednou, podruhé, potretí. Pak se rozsvítila lampicka a císi ruka vyndala prístroj z kabelky.
"Tome, jsou ctyri ráno..." ozval se rozespalý hlas.
Ve sluchátku bylo ticho.
"Tome? Jsi tam?""Ano...," i v jeho hlase znela únava, "ano, jsme tady, Jenny."
"No? Tak...tak proc voláš?"
Chvíli byl slyšet jen jeho tichý dech, jak šumí do ticha. Pak se ozval znovu.
"Víš, Jenny, já jsem premýšlel. Celou noc... dlouho, už od rána."
Mlcela.
"Premýšlel jsem o nás dvou..."
"Ano, lásko, ale... nemuže to ted pockat? Jsou dve v noci a já..."
"Ne," znelo to mírne, i presto se však kdesi hluboko v jeho hlase cosi zachvelo. Netrpelivost... nebo zloba, "ne, tohle je duležité, Jenny."
Posadila se na posteli a lehce zakroutila hlavou: "No dobre. Tak co máš na srdci?"
"Miluju te, Jenny. Víš to?"
"Vím. A já tebe taky. Ale to už jsme si prece rekli tolikrát."
"Rekni to znovu."
"Co?"
"Že me miluješ."
Tiše povzdechla a zopakovala: "Miluju te, Tome."
Chvíli bylo ticho. Pak se ve sluchátku ozval jeho tichý smích. Táhlý, zoufalý smích. "Pamatuješ, Jenny, jak jsme se potkali?"
Pomalu si pritáhla prikrývku k telu. Nekde v žaludku se ozvala nevolnost. Ten smích ji zneklidnil - vždyt tímhle zpusobem se nikdy nesmál. Neco se stalo.
"Jak-jak bych mohla zapomenout, Tome. Tam v parku, kam - "
"- jsi chodívala každý den vencit psa. Toho rozkošného malého pudlíka. A tam jsem te i poprvé zahlédl."
Tiše povzdechl.
"Trvalo mi zatracene dlouho, než jsem se te odhodlal oslovit. A když už jsem se do toho konecne dal, rekl jsem nejvetší pitomost, jaká me mohla napadnout... Pamatuješ, co to tenkrát bylo?"
"Eh... Tome, já nevím. A nebylo by vhodnejší nechat to na zít-"
"Rekl jsem: "Pardon, slecno, nevíte, kolik je hodin?" A ty jsi mi to s úsmevem rekla. No, a - to bylo všechno, pamatuješ. Odešel jsem a na nic víc jsem se nezmohl... Jaký jsem to byl ale šašek."
Cosi jí ríkalo, at zavesí. Poslouchala však dál.
"A pak, jednoho dne, ti ten tvuj pudlík utekl. A byl jsem to já, kdo ho našel, jak ocuchával popelnice na kraji parku. Okamžite jsem ho poznal, vždyt jsem ho s tebou tolikrát videl. A pak, když jsem te spatril, jak ho bezradne hledáš všude možne, vedel jsem, že tohle je moje šance. Bud ted anebo nikdy. A tak jsem k tobe pristoupil a jako tvuj hrdina ti predal tvého roztomilého malého milácka. A odted to už znáš... vid že ano?"
Chvíli neodpovedela. Pak tiše zašeptala:
"Proc mi to celé ríkáš?"
"Víš, Jenny, lásko moje, proklínal jsem sám sebe. Dlouho, moc dlouho. A nemysli si, opravdu jsem si víc než jednou rekl, že jsem asi blázen. Že jsem jen príliš podezrívavý. Co jsem mel, no co? Jen pár stupidních drobností... cizí vune z tvojí košilky... pár nocí za sebou, kdy jsi se trochu zpozdila... Samé malickosti, hlouposti. Jenže já jsem proste takový, víš. Vždyt me znáš. A tak jsem se jednoho dne rozhodl zbavit se toho hloupého pocitu. Ujistit se, že se nemám ceho obávat. Že jsem pro moji krásnou Jenny stále vším tím, co je pro me i ona. Proste jsem musel mít jistotu, víš..."
Tiše vydechla.
"A tak jsem si dodal odvahu... vzal auto a - sledoval te vecer do mesta."
A znovu bylo ticho. Dlouhé, dusivé a nesnesitelné ticho. Když se pak opet ozval, jeho hlas již nebyl klidný. Trásl se neovladatelným žalem.
"Nemusel jsem ani vystoupit z auta, abych te videl ho objímat a líbat. Vlastne jsem nemusel ani vejít do toho motelu, abych ho spatril, jak te odvádí do svého pokoje. Nemusel jsem sejít do zahrady a podívat se dovnitr oknem, jak -," jeho hlas se zlomil. Chvíli mlcel a marne se pokoušel zadusit své vzlyky, "- ale já to udelal. A videl jsem všechno... úplne všechno..."
"Ne..." zašeptala tiše, zatímco studená slaná kapka sjela po její levé tvári, "...Tome, proc..."
"Ano, spravne, Jenny. Proc...," jeho rozrušený dech šumel ve sluchátku stále rychleji. V zármutku se ozval hnev. "Tolikrát jsem se toho vecera ptal sám sebe. Proc? Cím jsem byl pro tebe špatný, že jsi mi to musela udelat? Cím jsem byl pro tebe tak hrozným manželem, že jsi mi musela lhát a ponižovat me tím...? Proc! Proc jsi musela být taková?"
"Prosím... Tome, prosím prestan... já ti to vysvetlím -."
"Nedíval jsem se na vás dlouho, Jenny. Ale ta chvíle mi stacila. Šel jsem zpet do svého auta, zatímco jsi ty dál zranovala moje srdce... a znovu... a znovu. Celý svet se mi té noci zhroutil, víš. Celý svet spadl do prázdnoty a mne zbyla už jen jedna jediná vec... - víš jaká vec to byla, Jenny?"
Ale ona neodpovedela. Plác zoufalosti se dral z jejího nitra.
"Ach, Jenny, kdybys vedela... kdybys jenom vedela. Ta vec - ta strašlivá vec... kterou ted držím v ruce. Co myslíš, že ceká tam uvnitr, na konci hlavne? ... Spasení? Peklo? Nebo snad nebe? Kdo ví, Jenny, kdo ví... A tak jsem tam sedel a hledel jsem prímo do té šílené zbrane, dál a dál a auta mezitím projíždela, déšt padal a já premýšlel. Hodne jsem premýšlel... tak jako dnes."
"Ne - Tome... nedelej to, prosím," prodralo se z jejích úst mezi vzlyky. Jenže on se jenom zasmál.
"Ale, ale, Jenny... má sladká Jenny. Neudelal jsem to tehdy... a neudelám to ani ted. Premýšlel jsem totiž strašne dlouho a o strašne mnoha vecech. O mne, o tobe. O nem. A neudelal jsem to - ale ne kvuli tomu, že bych nemel odvahu... to ani v nejmenší. Neco jsem si totiž uvedomil. Neco, co mi dodalo nadeji... neco, co mi vnuklo tu šílenou myšlenku. Koneckoncu, nebyl jsem to prece já, kdo podvádel..."
Její vzlyky se ve vterine zarazily. Strašlivá predtucha sevrela její srdce strachem. A on se znovu zasmál. Zlovestne, nenávistne.
"A tak jsem si pockal, až vyjdeš ven, nasedneš a odjedeš. Pak jsem vystoupil z auta, prešel pomalu ulici a vešel do motelu. Štestí mi prálo a on za sebou nezavrel dvere. Mohl jsem to tedy provést pekne rychle a potichu."
A znovu se do nocní tmy vloudilo ticho, prerušované jen trhaným dechem. Tentokrát však nemelo dlouhé trvaní.
"Mela jsi videt ten výraz v jeho tvári, když jsem namíril tu zasranou hlaven do jeho xichtu. Mela jsi videt, jak se celej rozklepal, jako malej smrad co kradl v kuchyni. Mela jsi videt, jak se mu podlomily kolena, když jsem se mu predstavil. Ale já to nechtel hned skoncit... ne, to ne. Ani v nejmenším. Místo toho jsem si tam sednul a pak jsem si... - povídali. Dlouho do noci. Byl jsem k nemu milý, pozorný a trpelivý, jako k príteli. A víš ty co? On mi ani nebyl schopen odpovedet na tu jedinou prostinkou otázku - otázku "Proc?". Zvláštní, že ano..."
Pousmál se a pokýval hlavou. A jeho výraz se znovu zmenil.
"Ale pak me omrzel. Ale ješte jsem to nechtel skoncit, ne, ješte nebyla ta správná chvíle. To muselo mít lepší konec, ne jen jeden hloupý výstrel v spícím motelu. A tak jsem mu nejdrív rozbil hubu, až ztratil vedomí. No... a pak - pak jsem ho donesl do kufru, zamknul zámek a odjel... Dal jsem ti vedet, že budu celý den v práci. A od té doby, drahá Jenny, premýšlím..."
Stála uprostred pokoje a slzy jí bezmocne stékaly po tvárích.
"Tome...Tome, lásko, prosím... Neudelej nic... ne..-"
"Probudil jsem ho pred chvíli... sotva se hýbal. Asi ztratil hodne krve, víš. Je mi to líto. Vždycky jsem ale chtel být spravedlivý a pozorný k ostatním, a tak i jemu dám to, co si zaslouží... co ty na to, Franku? Rekneš Jenny, jak moc ji miluješ?"
Její ztuhlé prsty sevrely krecovite sluchátko telefonu. Vzápetí se kdesi na druhé strane ozval zvuk strhávané náplasti a tiché zasténaní.
"Jenny...," kdosi tiše zašeptal, "Jenny, pomoz mi."
"Franku....!"
Tupá rána zaznela tichem.
"Rekni jí to. Rekni jí to, Franku."
"Miluju te, Jenny...," jeho hlas slábl a sílil, jakoby sbíral všechny síly, které mu ješte zbývaly.
"Vidíš?" v Tomove hlase se ozvala ironie. Zvuk nabíjené pistole.
"Tome! Ne!" vykrikla rozechvele.
"Ale proc, Jenny? Proc? Ptám se ted i tebe, i když vím, že mi nedáš žádnou odpoved. Stejne jako on, i když jsem se ho ptal tak dlouho a usilovne. Místo toho se trásl pri pohledu do hlavne zbrane, do které já hledel tak dlouho bez mrknutí oka. Nikdo z vás mi nedá odpoved a mne tak nezbývá než udelat tu jedinou vec! Tu jedinou vec, která ješte zbývá..."
Cosi zašustilo a tlumené sténání vyšlo z Frankových úst.
"Rekni sbohem, Franku."
"Jenny... nenech ho..."
"Tome!"
"Rekni sbohem, príteli..."
Desivá rána prerušila nocní ticho. Vykrikla a ten výkrik byl pln vší té hruzy, která jí zbavovala rozumu. A on se smál.
"Ach, Jenny, mela bys ho videt. Co je z nej ted... Vážne, vážne je to ješte vetší troska než byl predtím...," nová vlna neovladatelného smíchu zachvátila jeho hrdlo. A ona plakala, plakala dlouho a zoufale, vedoma si své strašlivé viny. Viny, která se mísila s nenávistí a bezmocí, s šokem a zlobou. A ve sluchátku bylo znovu ticho.
"Je mi to líto, Jenny..." Jeho hlas byl opet klidný a tichý. "Je mi líto, že to muselo skoncit takhle. Reknu už jen jedno. Jsi bájecná žena a udelala jsi mne štastným."
Její hysterický plác témer prehlušil jeho slova.
"Byla jsi pro mne vším. A mne se svírá srdce pri pomyšlení, že již nic nebude jako drív... Prosím te o odpuštení, Jenny. Má lásko."
Zaznel druhý výstrel a... pak již nepromluvil...

Uz navzdy

22. července 2007 v 19:50 Pribehy
Šla jsem po škole domů.Vzala jsem si kolo a chtěla jet za svým klukem-Michalem.
Když jsem jela,myslela jsem na něho.Na to,jak se líbáme..jak mě objímá.I přes foukání větru mě zahalil krásný pocit lásky.Jela jsem na silnici,kde byl nájezd z dálnice.
Najednou se setmělo a já pocítila chlad.Takové divně zamrazení.Předzvěst něčeho špatného. Nenechala jsem se tím nijak zastrašit a jela jsem dál. Dál jsem přemýšlela o nás. Co bude dál.
Z přemýšlení mě vytrhla rána a zvuk rozbíjejícího se skla. Okamžitě jsem se probrala a zjistila, že pár metrů přede mnou do sebe narazily dvě auta. Jedno z nich mi bylo povědomé.Nee!!!!!
To nemůže být pravda!! Rozjela jsem se. Zastavila u modrého auta a vykřikla Ne!!
Na zemi ležel Michal. V autě seděla jeho matka...Rychle jsem vytáhla mobil a zavolala sanitku.
Zjistila jsem, jestli Michal dýchá. Dýchal.
Položila jsem ho do stabilizované polohy a čekala, až přijede sanitka.
Michal otevřel oči a podíval se na mě. Usmál se. Já také. Řekl mi dvě nejkrásnější slova na světě,
jeho poslední slova:Miluji tě.Já tebe taky řekla jsem se slzami v očích.
Rozbrečela jsem se a objala ho. Celou dobu jsem ležela na něm a objímala ho. Zdálo se mi to jako věčnost, než dorazila sanitka.Vyslechli mě, co se stalo, ale já neměla sílu mluvit. Jen jsem brečela. Pořád jsem opakovala jen slova on a umřel.
Za pár dní jsem jela na kole za tetou a uviděla jsem to místo.
Ten křížek s květinami, které tam každý druhý den nosím. Brečela jsem. Tady se to stalo.
Tady to auto do jejich auta vrazilo a jeho to vymrštilo z auta a tady on zemřel. Už nikdy mu nebudu moct říct do očí Miluji tě. Nikdy už nepůjdeme spolu ven. Už nikdy..
Miluji tě slyšela jsem vykřiknout svůj hlas, slezla jsem z kola a šla do silnice.Zase budu s ním...

Uz je moc pozde

22. července 2007 v 19:47 Pribehy
Byl jednou jeden ... chlapec, který se narodil s nemocí. Byla to nevyléčitelná nemoc. V 17 letech ... mohl každou chvíli umřít. Žil stále jen stáhnutý v domě, pod dohledem své matky. Jednou už toho ale měl dost, a tak se rozhodl, jednou jedinkrát si vyjít. Poprosil svou matku o dovolení a ona mu to umožnila. Když se procházel svou čtvrtí, viděl množství obchodů. Když šel okolo obchodu s hudebninami, uviděl nádherné děvče, asi v jeho letech. Byla to láska na první pohled. Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Nedíval se po ničem jiném, jen po ní. Stále více se blížil k přepážce, kde stála. Podívala se na něj a s úsměvem se zeptala: "Můžu vám nějak pomoci?" Během toho si myslel, že je to ten nejpěknější úsměv, který ve svém životě viděl. Pocítil potřebu ji políbit právě v tomto momentu. Koktavě ji odvětil: Ano, eeehhh, uuuhhh... rad bych koupil jedno CD. Bez přemýšlení vzal první CD, které uviděl a zaplatil. "Chceš to zabalit?" zeptalo se děvče zase s úsměvem. Odpověděl že ano a kýval souhlasně hlavou; ona šla dozadu a pak přišla se zabaleným balíčkem, který mu předala. On si jej vzal a opustil obchůdek. Odešel domů a od toho dne navštěvoval tento obchod každičký den, aby koupil nějaké CD. To děvče stále balilo jednotlivé CD a on si je pak vzal domů, položil je nerozbalené do šuplíku. Příliš se styděl, než aby pozval to děvče, aby si s ním vyšla. Ačkoliv už to zkoušel, nešlo mu to. Jeho matka se pokusila ho v tom povzbudit, aby se další den odvážil, a on se chytl za srdce a ... vyšel odvážně k obchodu. Koupil si CD a jako vždy ho dostal zabalené. Vzal CD a když se ona nedívala, rychle ji nechal na pultu lístek se svým telefonním číslem a vyběhl z obchodu ven.
...Crrrrrrr!!!
Matka zvedla sluchátko: "Ano?", byla to ona, ptala se na jejího syna; matka naprosto zničená začala plakat a řekla: "Ty to nevíš? ... Včera zemřel."Bylo příliš dlouho ticho, až na pláč matky, který se ve sluchátku ozýval. Později vstoupila matka do pokoje svého syna, aby si jej připomněla. Rozhodla se začít s tříděním jeho věcí. Otevřela šuplík a k jejímu překvapení se tam tyčily hory CD, které nebyly ani rozbalené. Byla zvědavá, bylo tam tolik k vidění a ona se nemohla udržet: Vzala jedno, sedla si na postel a začala rozbalovat CD a našla u něj přiložený i kus papíru. Matka ho vzala do ruky a začla číst. Stálo na něm: "Ahoj!!! Jsi fakt milý, chtěl by sis se mnou někdy vyjít? Mám tě ráda ... Sofia." S hlasitou emocí otevřela matka ještě jedno CD a i z něj vypadl list papíru, jako ze všech balíčků ... na všech bylo napsáno to samé.

Nikdy se neopustíme

22. července 2007 v 19:44 Pribehy
Smutné písničky,venku sníh,sobota,sedíte u počítače....většina z vás tento pocit asi zná.Pocit kdy vám příde všechno těžké,nemožné a kdy se cítíte sami.Tento pocit prožívala i jedna holka.Byla strašně zamilovaná do jednoho kluka.Pořád si psali,telefonovali a vypadalo to,že se z toho co nevidět něco vyklube.Ze začátku to vypadalo jenom jako přátelství,ale pozdeji to začalo bejt vážnější.Potom ale začal couvat.Najednou to nebylo už to,co dřív.Choval se jinak.Přestali si psát a telefonovat a ta holka,která se jmenovala Naty se najednou cejtila strašně sama.Neměla s kym hrát na icq hry,neměla moc komu psát,neměla pocit bezpečí.Nebyl den,kdy by nebrečela,nebyl den,kdy by na něj nemyslela,nebyla noc,kdy by se jí o něm nezdálo.Pořád myslela jenom na něj a ostatní kluci jí nezajímali.Prostě jim nevěřila a ani se jí žádnej nelíbil natolik aby s nim chtěla bejt.Když už to trvalo několik měsíců řekla si dost a byla rozhodnutá mu to říct a taky to udělala.Bohužel stalo se to,co čekala-nevyjádřil se.Uplynul další měsíc a on nejevil žádný zájem.Chtěla na něj zapomenout a začít normálně žít.Bylo to strašně těžký.Chyběl jí...chybělo jí to volání....ty jeho slova....ty jeho pohledy.Jediné co jí po něm zbylo,byl jeden obrázek,který jí jednou poslal.Uplynulo pár týdnů a Naty si řekla,že na něj prostě nemůže zapomenout a ani nechce.Někde uvnitř cítila že to prostě nepůjde a že všechno dopadne dobře.Trápila se už tak dlouho,že zapoměla co to vlastně je štěstí.Neuměla se radovat a žila ve svym světě kterýmu nikdo nerozuměl.Byla z toho všeho už strašně vyčerpaná a slabá.Začalo se jí často stávat že z ničeho nic omdlela.Jednou omdlela ve škole a odvezli jí do nemocnice.Celý týden jenom spala a spala.Chodili za ní všichni známý a přáli si aby se co nejdříve uzdravila.Dokonce přišel i ten kluk.Chytil jí za ruku a i když nevěděl jestli ho slyší,řekl jí:"Promiň za všechno....byl jsem blbej a neuvědomoval jsem si co dělám...ale já tě mám moc rád a vždycky jsem měl."Začali mu téct slzy a dal jí ještě před odchodem polibek.Chodil za ní každý den.Jednoho dne se Naty konečně probudila.
O pár dní později: Naty už byla v pořádku a s tim klukem začala chodit.Byl to nejšťastnější člověk na světě.Slíbili si,že se nikdy neopustěj už.Jednou ten kluk ale nepřišel do školy.Naty se bála že se mu něco stalo,protože když nepřišel do školy,tak jí to vžycky řekl.Začala hodina a do třídy přišla učitelka.Vypadala strašně nešťastně a celý třídě oznámila,že ten kluk měl ráno nehodu na kole.Srazil ho vlak a on nepřežil.Naty tomu nemohla uvěřit.Byla v šoku a okamžitě se se strašnym pláčem rozběhla pryč.Pryč ze školy.V hlavě se jí vybavovalo uplně všechno co spolu prožili,každý jeho slovo.Běžela rovnou za jeho rodiči,protože jí v tu chvíli přišli nejbližší.Zazvonila a ve dveřích stáli nešťastní rodiče.Naty se rozbrečela ještě víc a vrhla se jim do náruče.Poprosila je jestli by u nich nemohla přespat,že domů nechce,že chce být u nich.Nechtěla aby volali její mámě.Nechali jí spát v pokoji toho kluka.Ráno jí ale řekli že musí domů.Její máma měla o ní velikej strach a nevěděla kde jí hledat.Rodiče toho kluka Naty přemluvili a odvezli jí domů.Její mámě všechno řekli.
O měsíc později: Naty skoro nechodila do školy.Celý den probrečela.Věřila na posmrtný život a věděla,že její bývalí kluk by si nepřál,aby se zabila,ale ona nemohla být na světě bez něj.Napsala mámě a všem ostatním přátelům dopis ve kterym naprosto všechno vysvětlila a řekla vše co chtěla říct.Vzpoměla si na jejich slib "Nikdy se neopustíme" a poslední vteřiny jejího života skončily...

Smajlici

19. července 2007 v 14:09 Animace
úspěch oslavující smutný rozčertěný
vysmátý zamilovaný naštvaný
koulející očima veselý zamyšlený zklamaný
nemocný ospalý žhavý tleskající rozzuřený
šílený zklamaný mrkající neúspěch
plačící mlčící šibalský rozpačitý udivený
tůdle důdle anděl
hvězda aperitiv kafíčko holka vyplazený oběd kluk
pivo

Obrazky

19. července 2007 v 13:50

Animace

19. července 2007 v 13:39 Avril Lavinge

Jeji zivotopis

16. července 2007 v 19:55 Avril Lavinge
Avril se narodila 27.09.1984 ve znameni Vah.Má mladší sestru a staršího bratra.
Avril je divoká skejtarka, která má ráda punk-rokovou hudbu,kterou take zpiva.
Se zpevem zacala již ve dvou letech v místním kostelním sboru. V tomto sboru zpívala do svých deseti let. Krátce poté, díky svému peveckému nadání vyhrála hlavní cenu v souteži místní rozhlasové stanice. Touto cenou byla cesta do Ottawy, kde si zazpívala duet se slavnou zpevackou Shania Twain.Ve svých 13 letech zacala psát své vlastní písne a hrát na kytaru. Brzy poté nahrála na videokazetu své hudební výkony a poslala je nekolika nahrávacím spolecnostem. Naštestí si jí všiml šéf nahrávací spolecnosti Arista Records Antonio L.A. Reid. Avril proto odjela do Manhattanu v New Yorku, kde z ní chtel Reid udelat popovou zpevacku klasického formátu. Ona však chtela být jiná, chtela být umelcem, který je spojen s tvorením písní, jež zpívá. Proto se Avril rozhodla odjet na západní pobreží do Los Angeles. Zde se spojila s vydavatelstvím Nettwerk Managementem. To jí nechalo zcela volnou ruku a texty si proto Avril píše sama.Spolu s Cliffem dokoncili singl Complicated, který se stal ihned velkým hitem, jež válcoval žebrícky všech možných hitparád. Tento úspech byl obrovský a Avril nazpívala debutové album "Let Go" (2002). Pet týdnu po vydání se stalo platinovým a jeho úspech stále roste.Jejim poslednim hitem je pisncka Girlfriend,ktera je mezi posluchaci velmi oblibena.

Avril zpívá se svou kapelou, kterou tvorí bubeník Matthew Brann, bas kytarista Mark Spicoluk, kytaristi Jesse Colburn a Evan Taubenfeld. Své celosvetové turné zacala prvními návštevami Japonska, Evropy a v Austrálie.

1 bleskovka

14. července 2007 v 17:57 Diplomky
img263/7783/forpeaaw1.jpg